typeracer

U našeho stolu sedí několik Odevzdaných, i když ne hned vedle nás, ale taktně o dvě volná místa dál. Přesto na nás co chvíli pokývnou. Bývali to rodinní přátelé, sousedé, spolupracovníci rodičů, a v jejich přítomnosti jsem vždy držela jazyk za zuby a snažila se působit co nejskromněji. Teď mám chuť mluvit ještě hlasitěji a co možná nejvíce se vzdálit své staré totožnosti a bolesti, která se s ní pojí.